Navždy zůstane výjimečným způsobem spojený s jeho kariérou. Petr Vakoč během éry v silničním profesionálním pelotonu pobral řadu vítězství, ale jen jednou ovládl etapový závod. V pouhých dvaadvaceti, v létě 2015, vyhrál dnešní Sazka Tour. „Obrovský zážitek, při němž jsem si sáhl na úplné dno,“ vypravuje zaujatě devětadvacetiletý závodník, který před letošní sezonou zamířil do světa biků.
Petře vybavují se vám okamžiky staré už sedm let spojené s vítězstvím v tehdejší Czech Cycling Tour, nynější Sazka Tour?
"Rozhodně ano. Já vzpomínám i na dřívější ročníky. V roce 2012 jsem jel závod poprvé. A musím uznat, že se mi nijak extra nedařilo. Ale hned v dalším roce jsem vyhrál etapu, ovládl bodovací soutěž a skončil celkově na čtvrté příčce."
Tehdy jste v dojezdu na Svatém kopečku u Olomouce porazil Alaphilippa, nyní dvojnásobného mistra světa, či Königa, nynějšího ředitele závodu...
"Jezdil jsem v development týmu Etixxu. Šlo o hodně důležitý moment z hlediska sebevědomí. Trať kopírovala trasu mistrovství Evropy třiadvacítek, které se o týden později jelo v na téměř totožné trase. Jenom s tím rozdílem, že při šampionátu nebyl dojezd na kopci, ale na rovině. Takže můj plán útoku na zlato nevyšel a musel jsem se spokojit se stříbrem."
Když jste se postavil na start v roce 2015, snil jste o vítězství? Jaké byly tehdejší ambice?
"Přijel jsem už jako člen týmu Quick Step. Fernando Gaviria byl určený jako lídr na sprinty, já a Zdeněk Štybar jsme byli určeni na celkové pořadí. V nejtěžší etapě pak odjel Zdeněk s Honzou Bártou jezdícím tehdy za Boru. Takže mým úkolem bylo hlídat situaci zezadu. Počítali jsme, že Zdeněk vyhraje. Jenže ve finále jsme ho dojeli, protože z té čelní skupiny vypadl. Já se dotahoval na špici na hranici sil. Ve Šternberku jsem bojoval s křečemi. A musel jsem si sáhnout na úplné dno, abych celkové vedení udržel. Byl jsem totálně vyčerpaný."
Změnil triumf v etapovém závodě vaši pozici v týmu?
"Každý úspěch dodává sebevědomí, pomůže budovat pozici. Triumf v etapáku představuje nejrychlejší možný způsob, jak se posunout v hierarchii. Musím přiznat, že párkrát jsem během kariéry v klíčových okamžicích zaspal. Tady jsem využil příležitost, která se naskytla. A šlo o velký zážitek. Pak jsem dostal více příležitostí. Měl jsem šanci být na některých závodech v pozici lídra. Kolikrát jsem byl ve skvělé formě, ale musel jsem tahat pro jiné."
Bylo pro Quick Step vítězství v etapovém závodě významné? Nebo tím, že se nejednalo o World Tour, vedení zase tolik váš triumf neřešilo?
"Byla to velice důležitá výhra. Quick Step jezdí pokaždé na vítězství, v každé etapě. Jednorázovky a etapová prvenství jsou doménou týmu. Celkové pořadí jen výjimečně. Takže když se podaří někde ovládnout etapák, je to super úspěch."
Ze šesti závodníků jste na soupisce tehdy byli dva Češi. Co pro vás obnášelo závodění na domácích silnicích před tuzemskými fanoušky?
"Moc rád závodím doma. Nebo v prostředí, kde mám velkou podporu a u silnice je hodně fanoušků. Pozitivní tlak mi vyhovuje. A když ještě navíc majitel týmu Zdeněk Bakala pocházel z Česka, bylo to extrémně důležité."
Charakter závodu se za sedm let proměnil. Aktuálně už patříte mezi bikery, ale seděl by vám aktuální profil Sazka Tour?
"Z hlediska kopců šlo o hodně náročný závod. Není pochopitelně srovnatelný s alpskými, ale na naše poměry jsou stoupání hodně náročná. Paradoxně tyto závody, kde je méně týmů z World Tour, bývají hodně tvrdé. Většinou se jedou od první etapy totální bomby, protože se mladí chtějí ukázat. Tehdy šlo o závod na rozmezí klasikářského a vrchařského. Hodně se mi líbila etapa přes Svatý kopeček a také v Dolanech. Aktuálně jsou v itineráři ještě větší kopce."
Výjezd na Dlouhé stráně a Pustevny by vám seděl?
"Netroufám si to soudit. Nejde o můj domácí region. Nikdy jsem v lokalitě netrénoval na silničním kole. Jednou jsem tam byl na biku. Znal jsem kopce díky závodu a věděl, co kde čekat. Celkově jde o skvělou lokalitu na závodění. Je to perfektní cyklistické prostředí. Zaznamenal jsem snahu pořadatelů posunout se v hierarchii etapáků o level výše, což by přitáhlo další World Tour týmy. Když jsem začínal v mužích, neměli jsme jediný UCI závod na silnici. Moc mě těší, že se úroveň domácí scény zvyšuje a obsazení je stále lepší."
Nehledí závodníci přes prsty na etapák v Česku, když mají zkušenosti s dalšími závody po světě na stejné úrovni?
"Ani náhodou. Stačí se podívat na složení týmů, v jakém jsou na startu. Pro všechny je to skvělá závodní příprava na vrcholy druhé poloviny sezony. Nikdy se nestalo, že by to ti nejlepší přijeli jenom objet. A je třeba si uvědomit, že nejde srovnávat závod této kategorie v Česku a v Rumunsku nebo třeba někde v Asii, kam dobré týmy posílají kluky spíše za trest. Jedou tam na trénink, prostě to jenom objedou."
Stýská se vám po silničním závodech? Nebo už vás svět biků plně pohltil?
"Občas se zasteskne. Když jsem komentoval Strade Bianche v televizi, protože šlo o můj milovaný závod. Ale ponořil jsem se do biků tolik, že nemám čas na nějakou nostalgii. Když jsem třeba vidět fotky z Dauphiné nebo ze Švýcarska, tak si řeknu, že etapu v Alpách bych si dal. Ale to jsou jen chvilkové momenty."
Silniční cyklistika je označována jako královna cyklistických disciplín. Vnímáte rozdíl po přestupu do biků? Třeba v komfortu, který World Tour týmy mají?
"Je fakt, že třeba jídlo si chystám na závody sám, bidony rovněž. Ale jinak? O kolo je postaráno. A když jsem jel mistrovství Evropy v maratonu, připadal jsem si jako na Strade, protože jak bylo sucho, děsně se prášilo. Zázemí našeho týmu Canyon je vysoce profesionální. Určitě více jezdíme autem, není tolik letů. Ale největší rozdíl je v atmosféře. Na silnici bylo výrazně více diváků. Co člověk zažíval na Tour de France, v Kolumbii, při klasikách nebo mistrovství světa, z toho občas nabíhala husí kůže. Na biku nic takového nezažijeme. Ale nejezdil jsem silnici kvůli potlesku."
Jste ještě ve spojení s bývalými silničními parťáky? Nebo přestup znamenal i zpřetrhání kontaktů?
"S českými závodníky jsme propojení, já hlavně s Honzou Hirtem. Jsem ve spojení s bývalými parťáky z Alpecinu, kde jsem jezdil naposledy. A hodně komunikuji s Julianem Alaphilippem."
Jak se vlastně vaše přátelství zrodilo, když se traduje, že francouzští závodníci drží hlavně spolu?
"Sedli jsme si lidsky. A rozuměli si od začátku, kdy přišel do tehdejšího development týmu. Já navíc mluvil perfektně francouzsky už právě v okamžiku, kdy se stal jezdcem tehdejšího Etixxu. On nemluvil anglicky, byli jsme spolu na pokoji a pomáhal jsem mu fungovat v tom prostředí. Ale i v okamžiku, kdy se naučil anglicky, jsme spolu sdíleli při závodech a soustředěních pokoj. Trávili jsme společně stovky dnů."
Jste ve spojení i teď během sezony? Nebo řešíte každý jen svůj program?
"Každý máme jiný program, závodní i tréninkový. V mezizávodním období jsem byl u něj ve Francii, v Andoře jsme byli sousedé. Tam jsme se vídali pořád a trénovali společně. Ale teď v sezoně kontakt obstarávají různé komunikační platformy."
